Proč máme v ordinaci jeden pár očí a rukou navíc?

Ten kdo nás v poslední době navštívil, zřejmě zjistil:-)...


Byla jsem asi rok po škole, když jedno odpoledne přišla slečna, v ruce formulář se kterým zuřivě mávala, že ho jako potřebuje potvrdit a že přijde na praxi. Koukat mi pod ruce. Mně, nervákovi, co si sám nebyl jistý, jestli vše co dělá je tak, jak to má být... Situace se neměnila ani dalších pár let. Navíc jsem nabyla nepříjemného pocitu, že si děvčata chtějí jen "odsedět" svých pár hodin a honem domů. Já nejsem ten typ, co by se dožadoval pozornosti. Nechceš, nezajímá Tě to, běž. Pokud zájem máš, dostane se Ti toho nejlepšího co vím a znám. A tuto filozofii praktikuji doposud, Iva stejně.

Vše, co jsme se naučily praxí, co jsme načerpaly za svou profesní kariéru, poskytneme. Přitom know how je to nejcennější co každý máme... Jaký paradox. Vychováváme si konkurenci, jak by někdo mohl říct. A víte vy co? Nám na tom nepřijde nic špatného. Pokud to má znamenat, že se povýší standard ošetření, pokud bude více spokojených pacientů a méně těch, kteří přijdou s šíleným zážitkem z jiného pracoviště. Splnily jsme úkol. To je naše poslání. To je naše filozofie, kterou jsme si jasně stanovily.


Teď s odstupem času co tu mám další pár rukou k dispozici, musím uznat, že slečna Eliška, kterou máme na praxi teď, je velmi příjemná změna. Jasně, lidsky si musíte sednout a pak se celá situace tak nějak přirozeně uvolní. Najednou vám tam ten dílek chybí a říkáte si jak to bylo fajn, když s námi Eliška byla. Zároveň nás to zase popohnalo ve zlepšení, v hledání mušek při ošetření. Nové výzvy v podobě lepšího držení kyret a hledání opěrných bodů. A toho smíchu:-D. Je hezké vidět, jak to v té nezasvěcené hlavičce všechno svítí a šteluje se to, na úplně jinou vlnu, než co poskytne škola. Otevřou se nové dveře a člověk doopravdy přičuchne k tomu, jak to chodí v reálném světě. Respektive jak by fungovat mělo a mohlo. A zároveň si říkám a porovnávám, kam jsem se posunula za ty roky. (Předpokládám že Iva to má stejně..-) Vzpomínám, jaké mentory jsem měla já, co všechno mi předali. Měla jsem štěstí. Protože se ke mně také chovali otevřeně, předávali to nejlepší, co v té době měli. A tak to má být.


Nemálo se nám děje to, že přijdou ambiciozní maminky s tím, že by chtěly aby jejich dcery dělaly to, co my. Že je to pěkná, čistá, elegantní, navíc přece dobře placená práce... Možná se to tak zdá, ale doporučuji se zeptat třeba právě naší praktikantky. Mohla by Vám vyprávět... Není to tak růžové. A je to dřina, odříkání a spousta dnů s pomačkanýma vlasama od culíku, zmuchlaným a opupínkovaným obličejem od respirátoru, bolavýma rukama co smrdí gumou z rukavic, křečema v prstech a zádama v rozkladu. A stejně to za to stojí, pokud Vás (nás) to baví.


Ze stran škol pro dentální hygienisty/ky - měla by převládnout kvalita nad kvantitou. Vychrlit spoustu holek a kluků, které nejvíc ze všeho zajímá jak bělit zuby, je krásná věc. Ale my potřebujeme pracanty, co se umí postarat o katastrofální stav zubů našich pacientů. Umí se postavit čelem ke spoustě tvrdého zubního kamene a dostat ho z těch zubů pryč. A ideálně u toho neamputovat polovinu dásňové papily (toho trojúhelníčku dásně v mezizubním prostoru). Potřebujeme někoho, kdo bude s pacienty mluvit, vysvětlovat, ukazovat a trénovat, apelovat na správné techniky čištění, pomůcky a stereotypy. Bělení je až třešnička na dortu, ten finální dotek krásna.



Ještě malinko odbočím zpět k aktuální situaci. Nejsem z těch, kdo by hodnotil a komentoval, co se aktuálně děje na poli školství nebo jiných odvětví v rámci koronavirové situace. Nicméně aktuálně jsem měla možnost to vidět očima Elišky praktikantky. Stav, kdy na rok vypadne výuka, distanční výuka se začala řešit až poslední dva měsíce, protože mají všichni obavu, že už studenti do školy do konce školního roku nenastoupí... No, přeberme si to následovně - přestanete chodit do práce. A po roce Vás posadí na to stejné místo a řeknou ať navážete tam, kde jste předtím skončili. Dovedete si představit, jaká katastrofa by nastala. Jak těžko by se Vám navazovalo. A to nemluvím o tom, že v rámci studia probíhají hodiny praktické výuky. To je ta část, která vylepšuje schopnosti posadit se ke křeslu a opravdu vědět, co dělám. Studentka druhého ročníku zatím měla možnost trénovat pouze na zdravém chrupu svých spolužaček. Na křeslo dostávají reálné pacienty teď na konci druhého ročníku, ale osud této části praktické výuky je nejistý. Jak mají studenti dohnat to, co normálně trvá rok souvislého praktikování? Jak můžeme chtít, aby se naučili a osvojili si něco, co si sotva vyzkouší... Bohužel tato situace není jen ve školách dentálních hygienistek, ale i ve spoustě jiných oborů. A popravdě, nevím, jak hodláme tuto situaci řešit.


Jsem ráda, že se Eliška dostala do našich rukou a jsme schopné jí z části kompenzovat nedostatek praxí. A vážíme si každého, kdo věnuje, z řad pacientů, i pár zubů na vyzkoušení :-).



Z pohledu studentky:

Ráda bych Vám v tomto článku uvedla své postřehy z pohledu studentky. Studentky, co v tomto semestru ještě nebyla ve škole.

Všichni víme a pociťujeme na vlastní kůži, že to, co se teď aktuálně děje všude kolem nás, není ani v nejmenším pro nikoho příjemné a povzbuzující. Před dvěma lety, když jsem se dozvěděla, že jsem přijatá na VOŠ v Plzni a budu studovat obor, který jsem už v té době věděla, že mě bude bavit a naplňovat, nenapadlo mě, že vše bude úplně jinak. Při prvním lockdownu a zavření škol nikdo netušil co a jak bude, kdy se vrátíme do škol a jak mají pojmout distanční výuku. A podle toho to také vypadalo. Najednou mi odpadlo každodenní dojíždění do Plzně, vstávání ve 4:30, celodenní soustředění a vracení se kolem 7 večer. Neměla jsem žádný režim. Nemít doma kolo, asi bych se zbláznila. Najednou mi to začalo všechno chybět. Neměla jsem tu nikoho, jelikož nebydlím v Tachově dlouho. Ani nebyl čas hledat si přátele, když jsem většinu času trávila v Plzni. Postupně si ale vše začalo sedat, výuka přes počítač začala alespoň trochu fungovat a dostali jsme se i jednou týdně do školy na křeslo a na ty čisté zuby našich spolužaček, kde jsme si nezkusili skoro nic. Ale aspoň nastal konečně nějaký posun. Stihli jsme si narychlo ukázat kyrety, říct si, na co se jaká používá, v zápětí ihned zapomenout a byl tu leden, naše první souvislá praxe. Byla jsem ze všeho tak vyjukaná, vystrašená. Přeci jen, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Ale musím s úsměvem na tváři přiznat, že jsem to vychytala snad nejlíp, jak jsem mohla.

Začali jsme pomalu a já konečně měla tu možnost okouknout reálné pusy reálných lidí a vidět, co to vlastně znamená být dentální hygienistka. Teorie je fajn a bez ní se nehnete, ale praxe mi dala tak moc, najednou to začalo do sebe všechno zapadat. Kolik věcí, které jsem doposud viděla jen v knížkách, jsem si mohla prohlédnout, osahat a zjistit, že jsem si to představovala úplně jinak. Začali jsme od začátku, správným posezem, držením scaleru a kyret, opěrným bodem a rozhýbáním mých dřevěných prstů. Bylo a stále je to náročné. Bolí prsty, bolí záda, ale je to neskutečný pocit. Pomalu si vše automatizuji a začínám mít větší jistotu a víc si věřím. Teď aktuálně trávím v ordinaci každou moji volnou chvíli mezi přednáškami a jsem Lucce i Ivě neskutečně vděčná za to, co pro mě dělají. Děkuju holky.

Jsem zvědavá, co bude dál. Jak to bude se školou, protože každý den nám říkají něco jiného, takže se nemůžeme na nic připravit. Tak uvidíme, budeme doufat, že se dostaneme alespoň do školy na praxi, držme si palce.


Update 17.6.2021


Do školy se Eliška dostala jen na zkouškové. Praxe se tento rok nekonaly. Budeme držet palce, aby ten následující školní rok, poslední Eliščin, byl na praxe úrodnější. Protože okecat to můžete umět skvěle, ale to, co za dentální hygienistku mluví jsou ruce. Elišku budete určitě ještě vídat během léta, domluvily jsme se, že se bude chodit koukat i mimo školu ❤️





45 zobrazení